Asta                                                                               6.10.2003 - 27.12.2006

Asta byla moje první labradorka. Doma jsme vždycky měli německé ovčáky, ale po tom, co v krásných 13 letech odešla moje ovčanda Bára, po roce bez psa jsme si pořídili labradorku.

A proč zrovna labradorku? Protože labradoři jsou prý klidnější než ovčáci.

Píšu prý, protože z vlastní zkušenosti můžu říct, že štěně labradora mi příjde stejně, ne-li "divočejší" jak štěně ovčáka.

No a tak jsme prostě unáhleně, dva dny před Štedrým dnem (22.12.2003), koupili z inzerátu v novinách štěně labradora. Původně jsme sice chtěli černého psa (aby nebyl hned jak čuně), ale tady měli jenom žluté. Pejska měli jenom jednoho a ten už byl zadaný. A tak jsme si tedy vzali žlutou fenku. Přivezli jsme si jí z Dynína a cestou domů jsme vymýšleli jméno, nakonec jí bráška pojmenoval Asta   (později z ní byla Asi, Asinka, Asísek).

A tak jsme se začali učit vychovávat labradora. Bylo to úplně něco jiného než ovčák, reagovala rychleji, byla přítulnější, mazlivější - prostě zlatíčko. Na cvičák jsem s ní nechodila, všechno potřebné, což bylo prostě poslouchat a netahat na vodítku, jsem zvládla sama. Víc jsme v té době od výcviku nežádali. Chtěli jsem mít prostě doma pejska, na pomazlení, na procházku.

Chodila jsem ještě do školy, přes týden jsem byla v Praze, tak jsem na ní měla čas jenom o víkendu, přes týden se staral bráška. Ale víkendy jsme trávila s ní na procházkách, někdy sama, někdy s kamarádkou a jejím výmarákem Jerrym (ten už je bohužel díky zlým lidem také v psím nebíčku), s naší známou a labradorem Badem, a později ještě s kamarádčiným novým výmarákem Pufem. Asta hrozně ráda běhala a přetahovala se o klacky.

Když jí byly necelé tři roky, začala jsem špatně vidět a ona to asi vycítila, protože si mě na každé procházce hodně hlídala, a tak nějak mě sama začala "vodit". Chtěla jsem toho využít a začít jí na to nějak cíleně cvičit, bohužel jí začalo zlobit zdravíčko a už jsme se k tomu nedostaly.

Když jsme jí měli doma měsíc, tak nám onemocněla. Dostala zánět ledvin. Vypadalo to s ní špatně, ale dostala se z toho. Bohužel od té doby byla náchylnější k nachlazení. Přesto jsme každou zimy zvládaly v pohodě, až na tu v roce 2006. Vlastně to začalo už na podzim, někdy v září. Začala hodně hubnout a ztratila chuť k jídlu. Tady již bohužel nastala chyba a všichni jsme selhali. Jak my, tak doktoři. Nehledali jsme v tom nějakou závažnou příčinu a začali jsme zkoušet jiné krmení, které by jí chutnalo. Možná kdyby nebyla tak aktivní a veselá, tak jsme přišli dřív na to, že je něco špatně.

Na začátku prosince chytla virózu a to byl začátek konce. Léky nezabíraly, Asta stále blinkala, nevěděli jsme, jak jí pomoct. Udělal se jí rozbor krve a rentgen, jestli nemá něco ve střevech. Rentgen nic neukázal, tak byla operovaná. Při operaci se zjistilo, že má mnohokrát zvětšenou slezinu - jak se ukázalo z rozboru krve, tak to bylo následkem selhání ledvin. Hodnotu, která se u zdravého psa pohybuje okolo 120, měla 1300. Po operaci jsem s ní přes týden chodila dvakrát denně na kapačky (9 hodin čistého času, protože je špatně snášela a muselo se kapat pomalu). Potom se udělal ještě jeden rozbor krve a hodnota byla 1700. Nic nezabíralo, nejedla, nepila (vodu jsem jí dávala stříkačkou do krku), stále blinkala (při jakémkoliv pohybu), už se sama ani nepostavila, prostě to nešlo. Jediný kdo ještě bojoval, jsme byli my, ona už to dávno vzdala. Tak jsme se s ní rozloučili a nechali jí uspat.

Takže teď je naše Asinka v psím nebíčku a nám tady po ní zůstalo spoustu krásných zážitků.